Pablo Picasso na Azurovém pobřeží: „Dejte mi muzeum a já ho zaplním!“

Domlouvání si schůzky pro interview bylo v tomto případě hodně zajímavé – sejdeme se v Mougins, Cannes, Vallauris nebo v Antibes? Pablo Picasso zvolil časově nejvzdálenější Antibes. Časově řečeno, že se z roku 2026 přesuneme do roku 1946.

Náš dialog přes hranice času se tak, za vedení milé AI, odehrával na sluncem rozpálené terase Château Grimaldi. Pod námi šumělo moře, voněly borovice a jeden z největších tvůrců 20. století se už očividně nemohl dočkat, až se zase vrátí ke svému dílu: "Tak se ptejte!" A tak jsem se ptala…

 Slyšela jsem, že jste autorem velkolepé výzvy "Dejte mi muzeum a já ho zaplním!" Je pravdivá, nebo je to výrok z říše fantazie? A pokud pravdivá, myslel jste tím muzeem zámek Grimaldi?

"Dejte mi muzeum a já ho zaplním…" (Směje se a mávne rukou.) Ano, to jsem opravdu řekl! Ale víte, jak to je s citáty – lidé z nich dělají akademické teze. Když jsem to tehdy poprvé vypustil z pusy, myslel jsem to spíš jako furiantskou výzvu světu. Jako důkaz té obrovské, až nenasytné touhy tvořit, která ve mně dřímala. Chápete, pro mě je tvorba jako dýchání. Když nedýcháte, umřete. Když nemaluju, nežiju.

Ale jestli jsem tím myslel zámek Grimaldi? (Otočí se a rukou ukáže na kamenné zdi za sebou.) Kdepak, tehdy ještě ne. Ale osud má smysl pro humor. Když mi v šestačtyřicátém roce tehdejší kurátor Romuald Dor de la Souchère nabídl, abych tady tvořil, protože jsem si stěžoval, že nemám dost velký ateliér, byla to pro mě jasná volba. Tenhle zámek byl poloprázdný, chátrající, bez peněz. A já? Já měl v sobě po těch strašných letech války v Paříži tolik energie, že bych dokázal zaplnit i Versailles! Takže z Grimaldi se stalo moje osobní hřiště. Všechno, co tu teď za ty měsíce vytvořím, tu taky nechám. Bude to moje muzeum.

Jaký magnet vás přivábil do Antibes – byla to láska, přátelé, atmosféra, cesta za inspirací…

A co mě sem přitáhlo? Ptáte se na ten magnet… (Ztiší hlas a podívá se směrem k moři, jako by v něm hledal odpověď.) Všechno, co jste jmenovala, a ještě něco víc. Svoboda. Víte, co to znamenalo, přežít nacistickou okupaci v Paříži? Neustálý strach, šedivost, chlad, nedostatek materiálu, Gestapo za zády... A pak přijedete sem. Na jih. Ten největší magnet byla chuť znovu žít. Samozřejmě v tom byla láska – moje krásná Françoise, která se mnou sdílí tenhle prostor a čeká se mnou dítě. Byli v tom přátelé, básníci, to neuvěřitelné světlo, které nikde jinde na světě nenajdete. Tady na jihu je světlo tak ostré, že krájí stíny jako nůž. V Paříži jsem byl zavřený v ateliéru, tady jsem součástí přírody. Cítím moře, slyším cvrčky, maluju na cokoli, co mi přijde pod ruku – na lodní plachty, na překližku, na azbestové desky. Antibes pro mě není jen místo na mapě. Je to moje osobní renesance.Tak co tam máte dál, redaktorko? Ptejte se, dokud mi nezaschne barva na paletě!

Zdá se, že pobyt v Antibes měl pro vás až omamnou příchuť. Tomu se někdy říká Radost ze života. Joie de vivre, jak se také jmenuje váš slavný obraz. Teď se zeptám trochu všeobecně - co cítíte, když na obraze uděláte "poslední tah štětcem"?

Poslední tah štětcem? (Vyhrkne skoro až dotčeně.) Nic takového neexistuje! To je mýtus pro měšťáky, kteří chtějí mít doma na stěně něco úhledného a hotového. Víte, co znamená dokončit obraz? Znamená to ho zabít. Vzít mu život. Dokud na něm pracujete, obraz žije, dýchá, mění se s vámi. Každý den se probudíte jako trochu jiný člověk a ten obraz se mění s vašimi vráskami, s vaší náladou, s tím, jak se vyspala vaše žena. Když uděláte to, čemu říkáte 'poslední tah', je to jako byste tomu dílu podepsala rozsudek smrti. Jen ho balzamujete pro galeristy.

Já své obrazy málokdy považuji za dokončené. Prostě s nimi v určitém bodě jen přestanu pracovat. Často je to v momentě, kdy už mě ten obraz začne nudit, nebo když se v něm dostanu do slepé uličky. Anebo – a to je nejčastější případ tady v Antibes – když mi prostě dojde materiál nebo místo! Ptala jste se na La Joie de vivre (Radost ze života). Ten obraz pro mě není hotové dílo, je to stav mysli. Maloval jsem ho na obrovskou kus tvrzené dřevovláknité desky, protože plátna nebyla. Jsou na něm fauni, nymfy, kentauři, tančící stvoření… a uprostřed moje Françoise. Když jsem tam namaloval ty její dlouhé, plavé vlasy a tělo, které vypadá jako květina, cítil jsem obrovský příval svobody. Ale kdybych ten obraz nechal v ateliéru ještě další měsíc, věřte mi, že bych ho přemaloval. Možná by z té nymfy byl býk a z těch faunů mořské příšery.

Takže co cítím? Cítím úlevu, že můžu začít nanovo na dalším, čistém podkladu. Umění není cíl, umění je proces. Nikdy nekončící proces. A co vy, redaktorko? Když dopíšete poslední větu svého článku, je pro vás opravdu poslední? Nebo už v té chvíli myslíte na to, co napíšete zítra?

Vždycky bych článek nebo reportáž napsala znovu. Jinak, lépe. Někdy se mi slova dokonce promítají v noci tak, že zapnu počítač, abych text opravila.

No vidíte! Přesně o tom mluvím! Vy mi rozumíte. Ta noční nespavost, ten vnitřní neklid, to nutkání okamžitě vyskočit a dát tomu tvar… vy to děláte se slovy a s tou vaší moderní mašinou, já s barvou a uhlem. Víte, lidé si myslí, že umělec tvoří jen tehdy, když má v ruce štětec. Jaký omyl! Já maluju, i když spím. Moje hlava nikdy nevypíná. Někdy se uprostřed noci probudím, v ateliéru je tma, ale já ten rozpracovaný obraz vidím před sebou tak jasně, jako by na něj svítilo polední slunce. Vidím chyby, které jsem udělal odpoledne. Vidím linku, kterou musím zítra ráno bez milosti přemalovat.

Ten pocit, že byste to příště napsala jinak a lépe… to není slabost, milá redaktorko. To je motor. Jakmile začne být tvůrce se svým dílem spokojený, jakmile si řekne 'tak, teď je to dokonalé', je s ním konec. Stal se z něj řemeslník. Začal kopírovat sám sebe. Proto já tak strašně rád střídám styly. Lidé sotva stačili pochopit moje modré období, a já už skočil do růžového. Sotva si zvykli na kubismus, začal jsem malovat klasické figury. A teď, tady v Antibes, mě fascinuje ta antická lehkost, mytologie, moře…"

Ale abychom nezůstali jen u mých pláten. Vy jste na začátku zmiňovala Mougins, Cannes, Vallauris... Já vím, že pro vás z roku 2026 je to už historie, ale já se tam teprve chystám posunout. Kam mě vaše zvědavost zavede teď?

S radostí se nechám pozvat do Vallauris. Nejdřív bych na zdejším náměstíčku pozdravila vašeho Muže s ovcí (L'homme au mouton) a zeptám se možná až příliš přímo: Co vám roky ve Vallauris daly a naopak - vzaly? (Picasso se usměje, jeho pohled jakoby o kousek zestárl, ale zároveň zjemněl. Přesunuli jsme se o pár let dopředu, do padesátých let.)

Ach, Vallauris… Viděla jste mého Muže s ovcí na náměstí? To mě těší. Víte, že jsem tu sochu tehdy v Paříži vymodeloval za pouhé dvě odpoledne? Ale teprve tady, na tom malém, zapadlém náměstíčku mezi obyčejnými lidmi, našla svůj skutečný domov. Děti po ní lezou, chlapi kolem ní chodí na pétanque… tak to má být. Umění patří do života, ne do sterilních trezorů. Ptáte se, co mi Vallauris dalo a vzalo. To je vážná otázka.

Co mi dalo? Třetí rozměr a novou mízu. Když jsem sem v roce 1947 poprvé přišel, Vallauris bylo polomrtvé městečko. Tradiční hrnčířství tam skomíralo. A pak jsem potkal manžele Ramiéovy a jejich dílnu Madoura. Hlína! Do té doby jsem byl hlavně muž plochy – plátna, papíru. Ale hlína? Ta vás donutí prát se s hmotou. Je to smyslné, špinavé, nepředvídatelné. Rukama mačkáte poddajné bahno a pod prsty se vám rodí ženské boky, vázy ve tvaru sov nebo talíře s obličeji faunů. Vyrobil jsem tam tisíce kusů keramiky! Vallauris mi dalo pocit, že jsem zase kluk, který si hraje na písku, ale s moudrostí starce.

A dalo mi Jacqueline. Mojí druhou ženu, moji poslední múzu, moji skálu. Potkal jsem ji právě tam, v Madouře.

A co mi vzalo? (Picasso zvážní, pohled mu zabloudí k zemi a na chvíli v něm bleskne stín hořkosti.) Vzalo mi iluzi, že můžu mít všechno. Ve Vallauris skončil můj život s Françoise. Ta svobodomyslná, divoká dívka z Antibes… utekla mi. Jako jediná žena v mém životě mě opustila ona, ne já ji. Vzala s sebou mé dvě děti, Clauda a Palomu. Najednou byl ten velký dům v kopcích, La Galloise, prázdný.

Vallauris mi také vzalo kus mého soukromí. Jakmile se rozkřiklo, že tam žiju, z městečka se stalo poutní místo. Všichni chtěli vidět Picassa. Začal jsem se cítit jako zvíře v zoo. Proto jsem nakonec musel jít dál. Výš do kopců, do samoty.

Hlína vás naučí pokoře, redaktorko. Můžete namalovat geniální talíř, ale když ho v peci špatně vypálíte, praskne a zbude vám jen střep. Vallauris mě naučilo, že i já jsem jen z hlíny. Chcete vidět, kde jsem se před tím vším shonem schoval? Chcete ještě dál?

Ale vy jste se přece nejdřív chtěl schovat v Cannes. Co se tam stalo, že jste se k tomu hvězdnému městu otočil zády?

Máte pravdu, Cannes… málem bych na tu lekci zapomněl. V padesátém pátém jsem tam koupil vilu La Californie. Nádherný, obrovský dům s výhledem na moře, zalitý světlem, obklopený palmami a eukalypty. Myslel jsem si, že tam najdu svůj klid. Jacqueline tam se mnou žila, měl jsem tam obří ateliér, kolem mě pobíhala moje koza Esmeralda a pes Lump... Vypadalo to dokonale.

Jenže Cannes, to je nenasytná bestie. To město žije z toho, že ukazuje pozlátko. A já se stal jeho největší atrakcí. Filmový festival, herci, milionáři, fotografové z celého světa… Všichni se chtěli vyhřívat na mém slunci. Brigitte Bardot mě přišla navštívit do ateliéru! Chápete to? Bylo to sice zábavné, ale pro práci zničující.

Ale ten hlavní důvod, proč jsem se k Cannes otočil zády, nebyli lidé. Byla to zrada z betonu. Zpočátku jsem měl z vily přímý, čistý výhled na moře. Jenže Cannes začalo neuvěřitelně rychle bohatnout a růst. Přímo před mýma očima, mezi mým domem a pobřežím, začali stavět ty obří, nevkusné betonové hotely a apartmány pro turisty. Ukradli mi výhled. Ukradli mi moje světlo! Zjistil jsem, že lidi mi koukají z oken novostaveb přímo do zahrady a do ateliéru. Moje pevnost byla prolomena. Cannes mě zradilo, prodalo se turistům a mně vzalo to nejcennější – svobodu tvořit bez toho, aby mi někdo čuměl přes rameno.

V tu chvíli jsem věděl, že musím utéct. Definitivně pryč od pobřeží, nahoru do kopců, kde mě beton ani otravní lidé nedoženou. A tak jsem v jednašedesátém koupil Notre-Dame-de-Vie v Mougins. Moje poslední útočiště. Tak co říkáte, novinářko? Opustíme to hlučné, nablýskané pobřeží plné celebrit a půjdeme nahoru do Mougins, kde na mě konečně nikdo nemohl? Varuji vás, ale tam už jsem starý muž, který nemá čas ztrácet čas zdvořilostmi…

Mougins znám, ráda se dívám z Place des Patriotes do půvabneho okolí. A pozoruji malíře, kteří se snaží tu krásu zvěčnit. Jak velkou inspirací vám byl zdejší pobyt? (Picasso se při zmínce o Place des Patriotes posmutněle, ale chápavě pousměje. Jeho pohled jako by se stočil k obzoru, kde se v odpoledním slunci rýsují kamenné zdi Mougins a olivové háje.)

Díváte se na malíře na Place des Patriotes? (pokýve hlavou a v hlase má stopu ironie i nostalgie) Nuže, přeji jim hodně štěstí. Ale víte… lidi si myslí, že do Mougins jsem si přišel sednout na náměstíčko, popíjet víno a kochat se krajinou jako ti vaši malíři s trojnožkami. Kdepak! Když jsem v jednašedesátém roce přišel do Mougins, mně už bylo osmdesát let. Osmdesát! V tom věku už se nedíváte z okna, abyste maloval hezkou krajinu. V tom věku už soutěžíte s časem. Mougins pro mě nebylo inspirací v tom smyslu, že bych chodil s paletou po kopcích a skicoval olivovníky. Moje inspirace už nebyla venku. Byla uvnitř mé hlavy.

Mougins mi dalo něco mnohem důležitějšího než malebné výhledy – dalo mi zeď. Izolaci. Jacqueline kolem mě postavila neprostupnou hradbu, nikoho ke mně nepouštěla. Ani moje vlastní děti, ani staré přátele, ani novináře – bez urážky, drahá redaktorko, vás bych tehdy u brány Notre-Dame-de-Vie nejspíš nechal otočit! (krátce se zasměje).

A víte, co ta naprostá samota v Mougins způsobila? Spustila ve mně neuvěřitelnou, zběsilou, skoro až šílenou explozi tvořivosti. Věděl jsem, že se blíží konec, a ta tichá, starobylá atmosféra Mougins mi umožnila zavřít se v ateliéru a malovat dnem i nocí. Maloval jsem jako posedlý – stovky obřích pláten, rytiny, kresby. Žádné velké přemýšlení, prostě čistý, surový proud energie. Maloval jsem mušketýry, toreadory, akty, starce líbající mladé dívky… vracel jsem se k celé své španělské krvi. Takže abych vám odpověděl: Mougins pro mě nebylo inspirací pro mé oči, ale pro mou duši. Bylo to plátno, na které jsem mohl promítnout své poslední sbohem světu. Tady, v dubnu 1973, jsem odložil štětec definitivně."

Náš čas se nachýlil, milá novinářko z budoucnosti. Prošli jsme spolu Antibes, Vallauris, Cannes i mé útočiště v Mougins. Doufám, že jste v mých slovech našla to, co jste hledala… A teď mě omluvte, Jacqueline už mě volá a mně zbývá ještě jedno plátno, které musím, slovy vašeho řemesla, 'zaznamenat.

Po stopách Pabla Picassa na Azurovém pobřeží:

• Antibes (1946), místo: Zámek Grimaldi (dnešní Musée Picasso).
• Tvorba: Poválečná euforie, malba na netradiční materiály (překližka, azbestocement). Klíčové dílo: Radost ze života (La Joie de vivre).
• Vallauris (1947–1955), místo: Keramická dílna Madoura, dům La Galloise, hradní kaple.Tvorba: Fascinace hlínou, mistr zde vytvořil přes 4 000 originálních keramických děl. Potkává zde Jacqueline Roque. Klíčové dílo: Monumentální protiválečná malba Válka a mír v kapli a socha Muž s ovcí na náměstí.
• Cannes (1955–1961), místo: Secesní vila La Californie. Tvorba: Období velkých ateliérových maleb, variace na staré mistry (Velázquezovy Las Meninas). Útěk před komercí a ztrátou soukromí.
• Mougins (1961–1973), místo: Usedlost Notre-Dame-de-Vie (nedaleko kaple na kopci s výhledem na Mougins).Tvorba: Poslední útočiště a horečnatá, divoká tvorba v naprosté izolaci. Témata mušketýrů, toreadorů a lidské pomíjivosti. Picasso zde 8. dubna 1973 umírá.

Připravila: Stanislava Bezděčková, foto autorka

Poznámka: Tento text je publicistickou fikcí vytvořenou za pomoci AI. Odpovědi Pabla Picassa jsou však založeny na jeho reálných citátech, korespondenci, historických faktech a vzpomínkách jeho současníků z pobytu na Azurovém pobřeží.